Mužnost, maskulinita a veganství

Esej – Maskulinita zvířete a slabost člověka před zrcadlem

Úvodní scéna ze slavné divadelní hry Caveman, mapující téma pošramocené mužské identity v dnešním světě, vždy diváky pobaví: herec v ní představuje pračlověka, který se přískoky plíží po jevišti, s imaginárním oštěpem v ruce a vyhlíží mamuta, kterého by po litém boji ulovil. S huronským řevem a různými gramasami se na něj pak vrhne, přemůže ho a jako správný alfasamec se hrdě vrací ke své smečce, kde si úspěšným lovem posílil svou hierarchii a je sám se sebou evidentně navýsost spokojen; jeho mužnost nemůže v tu chvíli nikdo a nic zpochybnit. Podobné obrazy, kde se stává úspěšný lov zvěře, resp. konzumace masa, základním atributem mužnosti, můžeme vidět docela často i jinde; například nedávno v reklamách jisté uzenářské firmy, které ukazují „správného chlapáka“ v obklopení masa – jeho výraz je podobně samolibý, mlsný a „mužný“, jak v případě Cavemana. A ostatně každý nepochybně zažil nespočet podobných scén a výjevů kolem sebe: 

„Dej si maso, budeš mít svaly a bude z tebe pořádný chlap.“ To je věta, která by mohla být vytesána do futer nejednoho chlapeckého pokoje. Sice se ne vždy s tímto sterotypem podaří tvůrcům pracovat úplně podle jejich představ (stačí připomenout loňskou kampaň řetězce LÍDL Maso dává sílu s dvěma kuchaři, kteří, ke své smůle, i přes třeskutě tvrďácké výrazy vypadali dosti žalostně; což se stalo ze strany mnoha webů terčem různých parodií a pobavení), ale to přesto si asociace MASO = SÍLA = MUŽNOST žije svým vlastním a navenek nezničitelným životem. Zajímavé je ovšem podívat se pod povrch, z čeho se vlastně dnes skládá; k dobám Cavemana, kdy mohla mít nějaké relevantní opodstatnění, je totiž už proklatě daleko.

Lovecká výprava do hypermarketu

Scéna z moderního zpracování Cavemana by vypadala asi takhle: moderní muž koná přípravy na lov: bere si tašku a nezapomene se dobře vyzbrojit kreditkou a pro jistotu i hotovostí, terminály jsou nespolehlivé a muž musí být přece připraven v honbě za potravou na každou překážku. Po různých nástrahách velkoměsta dorazí do hypermarketu, prokličkuje mezi regály, cestou košíkem odstrčí pár slabších jedinců a vrhá se k pultu uzenin; s evidentní a dostatečně maskulinní dominancí si naporoučí steaky, salámy, bifteky a další pochutiny, prokličkuje lesem regálů a u pokladny hrdinně zaplatí. Překoná i náročnou cestu domů, rozvalí se u televize, vytáhne flákotu a s výrazem úspěšného lovce začně debužírovat. Stejně jako v případě Cavemana je jeho mužnost nezpochybnitelná; tedy alespoň v jeho vlastních očích. Pokud je bojovněji naladěn, nabízí se mu, kromě honby za potravou v hypermarketu, i další vhodná aréna: internet. Dobrým terčem se stávají zejména lidé, prokazatelně výrazně jiní, než on – různé menšiny, popřípadě lidé, říkající nepříjemné věci. Třeba o tom, jestli je správné jíst maso. Což je teda obvzlášť opovážlivé tvrzení – máme to přece v genech a navíc jsme přece na vrcholu potravního řetězce, že…

Do boje

V jednom mají však zřejmě všichni Cavemanové pravdu: boj je v mužích (a navzdory dalším zažitým stereotypům i v ženách, jak vám potvrdí ten, kdo viděl alespoň jeden zápas žen v ringu), opravdu geneticky zakořeněn. Samozřejmě jeho dnešní podoba je už výrazně jiná, než v minulosti. S fyzickým bojem, honbou za potravou, popřípadě fyzickou obranou rodiny (smečky) má pramálo společného. Nicméně vytěsňovat naše bojové JÁ nemusí být úplně dobrý nápad; připravujeme se tím o výraznou část naší osobnosti, o to, co je skryté pod nánosem civilizace, o instinkty, které se budovaly miliony let. A které nám mohou hodně dát, posunout nás dopředu, udělat nás celistvějšími, bohatšími. A paradoxně – možná i pokornějšími. Protože nedílnou součástí opravdového boje je i porážka. A právě ta dává bojovníkům a bojovnicím skutečné bohatství, na ní se učíme nejvíc. K vlastní smůle jsou nicméně formy boje, které souvisí s potravou, v moderní době pocitu prohry, resp. i jen její možnosti, zcela zbavené. Jak riskantní je koupit si v supermarketu třeba steak z býka? Jaký to kontrast proti tomu, postavit se takovému tvoru, mnohonásobně silnějšímu, než člověk (a nejen ten, který tráví čas u televize a lovcem na vrcholu potravního řetězce je tak maximálně ve svých představách) v nějakém reálném souboji, který by skutečně podpořil predátorské a silácké řeči tolika „chlapáků.“ Ostatně i většina méně majestátních zvířat by v reálném souboji asi výrazně otřásla egem mnoha „lovců“ – třeba takový dobrácký pašík odvedle by asi notně zamával řezníkovým sebevědomím, kdyby z něj zkusil udělat jelítka beze zbraně. Naše technologická převaha nad zvířaty nám dává pocit často velice nezasloužené moci; být predátorem v hypermarketu je tak snadné a bezpečné, že odvozovat od toho svoji maskulinitu, může opravdu jen někdo, kdo si libuje v sebeklamu. 

Maskulinita proti davu

Přitom téma vlastní mužnosti, resp její absence, je něco, co v dnešní době rezonuje v myslích mnoha mužů. Genderové role se mění tak rychle, že i jen reagovat na to je obtížné. Z mužů, odvíjejích svou maskulinitu z dávných postulátů patriarchální nadřazenosti, se stávají doslova před očima zastydlí burani, kteří jsou často tak akorát k smíchu, a to nejen ženám. I když je česká společnost obecně k feminismu velice kritická – aniž by pořádně věděla proč; vtípky o feministkách/mužatkách opravdu neobstojí – v podstatě permanentně se k jeho názorům přibližuje, i když si to asi sama ani neuvědomuje. Vždyť kdo by se dnes stavěl proti tomu, co feministky v relativně nedávné minulosti vybojovaly (například volební právo žen), nebo k čemu směřují (rovnost v odměnování mužů a žen; spravedlivější podíl na péči o děti apod). Muž, který by tyto věci dnes nepříjímal a hrdě by hlásal, že žena může stát tak akorát u plotny a starat se o „svoje“ děti, bez nároku na vlastní realizaci, názory, nebo sny, by si mohl rovnou narazit zmijovku a rezignovat na to, že ho někdo bude brát jen trochu vážně. Což není zrovna ta pravá cesta k nalezení vlastní mužnosti. Ale co nám tedy dnešní, neustále se měnící, genderové role v této oblasti nabízejí? Minimálně jedna věc zůstala u maskulinity stejná, už od dob Cavamana: schopnost překonávat strach, přijímat výzvy, nebát se bojovat. A pak možná to hlavní: dokázat přijmout zodpovědnost za svoje jednání. A to platí dnes možná ještě více, než kdykoli předtím, v případě mužů i žen. Vždyť kolik lidí se stalo mistry v tom, se zodpovědnosti zbavovat? A vztah ke zvířatům v tomhle lidem nastavuje nemilosrdné zrcadlo. Kolik z nás však najde sílu se do něj podívat?

Zvíře v nás

Ať jsou důvody někoho k veganství jakékoli (etické, zdravotní, ekologické), na jednom se asi shodnou všichni: je to obrovská a stále ještě proklatě náročná výzva. Z dlouhodobějšího hlediska na samé hranici zvládnutí; nikoli však proto, že by vám bez masa cokoli chybělo (při jen trochu rozumě poskládaném jídelníčku), ale kvůli nemilosrdnému, neustálému a – zejména v době, kdy spousta lidí hledá velkou část své identity na sociálních sítích a v on-line prostoru – často velmi agresivnímu přístupu okolí. Je až absurdní, jak se ti, kteří se rozhodli neubližovat slabším a žít ohleduplně, musí neustále obhajovat, vysvětlovat, reagovat na stejně nesmyslné a hloupé argumenty o lvech, co taky přece jedí maso a rostlinách cítích bolest (co na tom, že jejich spotřeba u lidí, konzumujících maso, je mnohonásobně větší, když ty cítíci rostliny jí „přes“ hospodářská zvířata – stejně se tváří v tvář veganům spousta z nich náhle změní v zaryté obhájce práv rostlin). Jedno pozitivum však tenhle tlak okolí má: pokud mu dokážeme čelit, může nás udělat silnějšími. V téhle výzvě najdeme pozitivní atributy té opravdové, archetypální maskulinity: její přijmutí, převzetí zodpovědnosti za život kolem, snahu chránit svou smečku (do které jsme nezištně přibrali i ty, kteří se bránit sami nemohou), schopnost čelit útokům okolí, které je navíc v mnohonásobné přesile… Samozřejmě, ne každý vegan si vůbec otázku vlastní maskulinity aktuálně pokládá; stejně jako spousta veganů bude ignorovat její vnější projevy a tahle cesta není o nic horší než u lidí, kteří o ní přemýšlejí. Nicméně v životě většiny mužů se toto téma dřív nebo později objeví, byť často převlečené za něco jiného. A možná s údivem zjistíme, že za ty roky, které jdeme po vlastní cestě, odoláváme tlaku okolí a kdy se snažíme chránit bezbranné životy, jsme se stali mnohem silnějšími, maskulinějšími, než jsme si kdy připouštěli, že bychom mohli být. Že naše mužnost dostala zvířecí tvář těch, které jsme se v hloubi duše naučili milovat, chránit a bojovat za ně; stala se nezkrotným zvířetem, silným a svobodným, naplněným instinkty a dávnou divokostí. A tohle zvíře ví, že ho nezradíme, neublížíme mu a svou láskou a silou nám to vše vrátí.